"

Bojovnice Denisa: První varování jsem nebrala vážně (1. část)

10. 01. 2020 , aktualizace: 11. 01. 2020 Sdílej na SrdceMoravy

Jméno Denisy Cziglové jste už možná slyšeli. Účastnice soutěže MasterChef Česko, modelka, spisovatelka a duše projektu Food Therapy by Denisa má za sebou těžko uvěřitelnou zdravotní anabázi. Podstoupila operaci nádoru v hlavě, po řadě zdravotních komplikací si myslela si, že má vyhráno. Neměla. Nyní jí vychází autobiografie Jak to celé přežít a nezbláznit se. O střípcích ze života a postřezích ohledně vážné diagnózy se Denisa podělila také s námi.

Deniso, před léty se Ti obrátil život naruby. Dokážeš říct, co všechno bylo jinak?

Asi vážně všechno. Když jsem s nádorem byla v nemocnici poprvé, nebylo to jen o operaci. Operovali mě, dopadlo to dobře, jenže mi pak nasadili antiepileptika, která mi způsobila silnou alergickou reakci. Celá jsem se osypala. Z neurochirurgie jsem se přesunula na kožní, kde jsem strávila čtrnáct dní na kortikoidech. Tři dny jsem mohla jíst jenom rohlíky a pít vodu a černý čaj, sloupala se mi kůže z celého těla. Jako hadovi. Nemohla jsem na slunce a čtrnáct dní jsem se nemohla koupat. Jen se mazat kortikoidy.

Denisa Cziglová

Co k tomu říct. Muselo to být šílené.

To bylo. Navíc to prostředí. Člověk by řekl, že na kožním oddělení bude čisto, ale ve Staré nemocnici v Brně je snad největší bordel, co jsem kdy viděla. To se ani jinak nedá říct. V životě už bych tam nevstoupila, pobyt tam měl pro mě další následky.

Po čtrnáctidenním pekle na kožním oddělení se dělo co?

Pustili mě domů, moc jsem se těšila, jenže jsem měla problémy s tlakem. Byl strašně nízký. Moje tělo bylo zhuntované z operace, kortikoidů i stravy, která byla v nemocnici opravdu otřesná. Pro nemocného naprosto nevhodná, bez chuti, a především bez živin. Opět jsem si pobyla v nemocnici, tentokráte čtrnáct dní na kardiologii. A zase na kortikoidech a na hrozné stravě. Valili do mě řízky a další věci, které mi prostě nedělaly dobře.

Hlavně jsi byla ale znovu v nemocnici. Třetí oddělení v tak krátké době, to musí být záběr.

Po fyzické i psychické stránce to samozřejmě byla bomba. Sotva se člověk vzpamatuje z jedné rány, už dostane další. Navíc na kardiologii většinou bývají hospitalizovaní spíše starší lidé, neměla jsem tam nikoho ve svém věku, nikoho k sobě, o to to bylo těžší.

Přitom zdaleka nebyl všem trablím konec. Je tak?

Už když jsem odcházela z kardiologie, měla jsem problém s jedním vnitřním stehem. Při operaci mozku se dělají stehy vnitřní a vnější, vnější se vytahují zhruba po devíti dnech, vnitřní se samy vstřebají. Jenže jeden můj steh dělal neplechu, odmítal se vstřebat, takže jsem chodila na čištění. Během měsíce jsem byla na pěti čištěních a po posledním jsem se radovala, že mám konečně hotovo.

A bylo hotovo?

Nebylo. Za další měsíc jsem znovu skončila v nemocnici, kde mi udělali stěry a zjistili, že mám zlatého stafylokoka. Byl na titanových plátech, které po operaci držely moji lebku pohromadě. Musela jsem znovu pod kudlu. Tentokrát mi na dva měsíce vyndali jednu část lebeční kosti. V tom místě jsem měla jen sešitou kůži, klidně jsem si mohla sáhnout na mozek.

Denisa Cziglová

Takže se z mladé ženy, úspěšné modelky, stala odbornice na různá oddělení brněnských nemocnic.

A to navíc bylo v době, kdy můj nádor ještě nebyl zhoubný. Nádory se dělí na několik kategorií podle čísel. Nula, to jsou takové ty tukové nádory, kdy je to úplně v pohodě, jednička je také ještě dobrá, já měla poprvé dvojku, která se sice také ještě řadí do kategorie dobré, ale už se zdviženým prstem. Jakože varování, že by si měl člověk dávat pozor a být na sebe opatrný, protože se to snadno může zvrtnout. S trojkou musí člověk na onkologii, čtyřka a pětka, to je glioblastom, nejhorší a nejagresivnější typ nádoru mozku, který přežije jen malilinkatá část pacientů.

Z toho vyplývá, že Ty jsi svoji “dvojku” jako varování nebrala?

Nebrala a byla to velká chyba. Lékařka mi sice říkala, ať jedu do lázní a odpočinu si, ale já jsem na to všechno chtěla co nejrychleji zapomenout, chtěla jsem zpátky svůj život, vrátit se do práce a tak dál. Udělala jsem sice nějaké změny, trochu jsem už tehdy změnila stravu k lepšímu, i když ne nijak radikálně. Ukončila jsem osmiletý vztah se svým tehdejším snoubencem. Ale nechala jsem si své nažhavené pracovní tempo.

Znamená to, že jsi pracovala víc než před nemocí?

Kolegové mě měli pro moje pracovní nasazení rádi. Byla jsem dost pracovitá a ochotná. Když jsem se vrátila, nastoupila jsem na novou pozici, zajímavější a lépe placenou. Měla jsem na starosti třeba financování programu Erasmus, což bylo super, akční a zajímavé, ale samozřejmě to znamenalo i sem tam nějaký stres a nervozitu. A to bylo špatně.

Kde jsi na takové pracovní nasazení brala po nemoci energii?

Když jsem ukončila vztah se snoubencem, o kterém jsem věděla, že to není dobré a že ať udělám cokoliv, nezmění se to k lepšímu, dost se mi ulevilo. Byla jsem z té volnosti náhle v euforii, zakousla jsem se do práce, chodila jsem každé tři měsíce na kontroly a myslela si, že to stačí. Nějakou dobu to bylo dobré, po roce mi ale lékař řekl, že nádor zase roste. Při první operaci mi ho totiž museli v hlavě kousek nechat. Byl dost blízko zrakového a pohybového centra a hrozilo, že kdyby ho vytáhli celý, neuvidím a nebudu se moct hýbat.

Na co jsi v té chvíli myslela?

Tehdy mi došlo, že jsem prostě potřebovala další ránu, abych se vzpamatovala. Aby mi docvaklo, že takhle to nejde, že se musím zastavit a něco změnit.

Pokračování (2. část) ZDE


Jinde na SrdceMoravy